Quo vadis človíčku
Je noc, je den, srdce mi tiká.
Před kým utíkám, komu se schovávám.
Kdo mě vlastně hledá?
Obraz dotyčného nepoznávám.
Už je mi docela blízko,
stačí jen krok, natáhnout ruku...
NE, to byl jen sen. Už můžu vylést ze svého úkrytu,
už mě nikdo nehledá.
Jsem obyčejný stín, který bloudí světem a neví komu patří,
jsem jablko, které neví, kde je jeho strom,
jsem list, který poletuje ve větru a neví, kde skončí.
Jsem šíp a marně hledám terč,
jsem jako dešťová kapka, která je stejná jako ostatní kapky
a přesto si připadá, jako slanná - mořská.
Jsem písmeno, které hledá vhodné slovo,
jsem stránkou, která neví, odkud byla vytržena.
Jsem paprsek slunce, který neví, kam má dopadnout,
jsem otázkou, která čeká na odpověď,
jsem stopa v písku, která si říká: ,,Quo vadis človíčku..."
třeba jednou dostane odpověď...
eště k tomu dodám, že sem básničku, pokud se to dá tak nazvat:), sem vytvořila dva dny po stužkováku, kdy si člověk jaksi uvědomí, že maturitou začíná patřit do světa dospělých... a aby toho ten rok nebylo málo, tak sem šla za kmotru své malé sestřence a taky k biřmování...myslím, že je to období, kdy člověk hodně hledá sám sebe...
jj, povedeny, ta metafory docela sedej... :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.